Dvacetiletý Ondřej z Brna má za sebou léčbu nádoru kosti. O tom, jak se na jeho onemocnění přišlo a co všechno si prožil, Vám vypráví ve svém příběhu…

Všechno to začalo v říjnu 2014. V té době jsem se vrátil z Německa, kde jsem strávil předchozí školní rok, a měl jsem za sebou rozdílové zkoušky, které jsem úspěšně složil a nastoupil tudíž do maturitního ročníku na Gymnáziu v Brně. Myslel jsem, že to bude rok jako každý jiný. Těšil jsem se, že strávím čas se svými kamarády, které jsem celý rok neviděl.

Ovšem potom přišlo něco, co nikdo nečekal. Začalo to jedné noci po stužkovacím večírku, kdy jsem se probudil ze spaní s velkou bolestí nohy. Bolest do rána neustoupila, a tudíž jsme vyrazili za doktorkou, která nás rovnou poslala do nemocnice. Po celém dnu stráveném v nemocnici, nám sdělili, že mám podezření na kostní nádor na levé holenní kosti. Byl to šok. Nicméně neměli jistotu a v nemocnici jsem zůstal, abych podstoupil sérii několika dalších vyšetření. Podezření se potvrdilo, měl jsem zhoubný nádor s názvem Ewingův sarkom. Necelé dva týdny od mé první návštěvě nemocnice mi začala chemoterapie. První chvíle byly velmi těžké, o rakovině a její léčbě jsem nevěděl téměř nic a vůbec jsem netušil, co všechno mě čeká. Jediné, co jsem věděl bylo to, že mám před sebou dlouhou a nelehkou cestu, se kterou se budu muset vypořádat.

Bylo to velmi náročné. Obzvláště ze začátku, kdy to bylo pro mě všechno nové – dlouhé pobyty v nemocnici, chemoterapie a její nepříliš příjemné následky, časté kontroly, nová dieta, chůze o berlích. Bylo toho hodně, ale vždy jsem se snažil neztrácet optimizmus, a to hlavně díky podpoře mé rodiny a mých přátel, kteří mi pomáhali překonávat těžké chvíle. I ve škole mi vyšli vstříc, měl jsem domluvený individuální plán, takže se mi díky pomoci mých spolužáků a učitelů podařilo úspěšně odmaturovat.

Aktivní léčbu, která trvala zhruba rok, jsem ale zvládl. Léčba zahrnovala několik bloků chemoterapie a také operaci nohy. I když z následků chemoterapie jsem se již víceméně vzpamatoval, o operaci se to zcela říct nedá. Už více než rok a půl chodím s berlemi a nějakou dobu s nimi ještě budu. Ze začátku chvíli trvalo, než jsem se nimi naučil žít, ale nyní je beru jako samozřejmost. Chůze s nimi byla náročná, obzvláště během doby, kdy jsem dostával chemoterapie, jelikož jsem neměl moc sil. Nicméně se nyní snažím i přes tento handicap žít co nejaktivněji. Po tom roce ležení mi pohyb velmi scházel. A i když to nyní není ideální, snažím se z toho vytěžit co nejvíce.

Letos jsem nastoupil na vysokou školu v Brně, kde jsem se hlásil na obor průmyslový design, který mě velmi zajímá. Kreslení mě vždycky bavilo a byl bych rád, kdybych to mohl využívat i v pracovním životě. Během své léčby jsem trávil většinu svého času doma nebo v nemocnici, takže jsem měl spoustu volného času, který jsem se často snažil věnovat právě kreslení, abych se připravil na talentové zkoušky, které budu skládat ještě tento rok. Mám pořád ještě hodně co zdokonalovat, a tak doufám, že mě to bude i nadále bavit jako teď a že u toho vydržím. Také jsem začal hrát na piano a kytaru, protože mám hudbu hodně rád a je to také dobrý způsob odreagování a člověk tak může zapomenout na všechny starosti.

Musím říct, že to bylo velice náročné období a to nejen pro mě, ale především i pro mou rodinu. Moji rodiče nesli zprávu o mé nemoci velmi těžce a dlouho trvalo, než se s tím vyrovnali. Přece jenom nikoho ani nenapadne, že by někoho blízkého, obzvláště pak vlastní dítě, mohla potkat vážná nemoc. Nicméně je zatím vše na dobré cestě a nezbývá než doufat, že to tak i zůstane.

Je to rozhodně zkušenost do života. Člověk si uvědomí svoje priority a přehodnotí trochu svůj život. Uvědomí si, že nikdy nic nemůže brát jako samozřejmost a nemůže si nic dlouho dopředu plánovat, jelikož se mu svět může ze dne na den obrátit vzhůru nohama.  Nikdy nevíme, co si pro nás osud přichystal, ať už ty dobré, nebo ty špatné věci. Co však můžeme ovlivnit, je to, jak se s tím vypořádáme. Je nesmírně důležité, abychom se vždy snažili najít něco pozitivního na každé situaci, nehledě na to, jak špatná se může zdát. Bohužel, život někdy není jednoduchý a najde se spoustu těžkých chvil.  Ale jen díky tomu si potom člověk více váží těch pěkných.

Moc si ceníme pomoci, kterou nám Dobří andělé poskytli a kterou poskytují spoustě ostatním dětem a rodinám, kteří tuto pomoc opravdu potřebují. Těžké chvíle můžou potkat kohokoliv a kdykoliv, a to jsou obzvláště ty časy, kdy si musíme navzájem pomáhat. A pomoc jakkoliv malá se může zdát, může pro druhého znamenat hodně. Děkujeme.

Děkujeme Ondřejovi za sdílení jeho příběhu a přejeme mu do dalších let mnoho sil!