Chtěl bych jen podotknout, že tento příběh není nijak smyšlený. To, co budete právě číst, je můj dosavadní příběh. Je to příběh o malém chlapci s velkými ambicemi, který chce být v životě šťastný. Myslel si, že životem propluje jako loď širým oceánem, bez špičatých skalisek. Ale i Titanicu se prý nemohlo nic stát a potopil se. Ten se sice ze dna už nevynoří, avšak tohle můj příběh není.

Přečtěte si předchozí části Jakubova vyprávění.

Večer mi daly sestřičky ještě nějaké léky a ráno si pamatuji jen samé útržky. Mlhavé pohledy z nemocniční postele jedoucí po chodbách nemocnice na operační sál. Zde mě asistenti přesunuli na operační lehátko. Cítil jsem na bedrech teplo. Neměl jsem ponětí, kde jsem. Moje vědomí kolísalo. Byl jsem pod částečnou narkózou. Díval jsem se do jasného světla, bílé roušky se mi míhaly před očima.

V tu chvíli na mě promluvil naprosto klidný a hluboký hlas: „Počítej do 10. Jedna, dvě, tř…“ Spal jsem. Bděl jsem, nic jsem necítil, jako bych nebyl. Můj duch se ocitl v prázdnotě, v největší nicotě, v ničem. Stejně, jako jsem usnul, tak jsem se i probudil. Procitl jsem po jednom dni. Když jsem z ničeho nic otevřel oči, spatřil jsem nádobu, do které mi odkapávala hadičkou krev z mé hlavy. První noc po probuzení byla dlouhá. Seděl u mě táta a snažil se mě uklidňovat, protože jsem se jen klepal. Moje tělo reagovalo obrovským způsobem. Jeden velký třes. Najednou mi sdělil, že už musí jít. Tu noc jsem už neusnul.

Další dny byly shodné s těmi předešlými. Když jste po takovéhle operaci, tak Vám k posteli dají takzvaného „bažanta“, což byla nádoba, do které musíte močit. Ponižující, že? Na výkaly měli také takovou vaničku, ale to jsem díky bohu nezkoušel.

Byl jsem jako novorozenec, pln očekávání a odhodlání. Moje nohy byly jako ze dřeva. Dalo práci se na ně jen postavit. Studené linoleum dráždilo má chodidla. První kroky byly poněkud nejisté, avšak zvládl jsem to, dovolte mi ten výraz, s přehledem! Byly to doposud ty nejnapjatější čtyři metry v mém životě. Začal jsem rehabilitovat. Ze začátku jsem dělal velké pokroky, ale pak se tempo zpomalilo. V průběhu mého šplhání na skálu i opět uklouzly nohy a následoval pád dolů. Během neutichajících bolestí se postupem času přišlo na to, že se mi dostal do otevřené rány zánět. Což situaci moc neprospělo. Není divu, když Vám z hlavy kouká hadička napojená na nádobu na stojanu, který musíte vozit všude s sebou. Po dvou měsících a pár dnech mě propustili domů. Bez vlasů jsem byl naprosto nesvůj, což se projevilo o na mých pocitech. Nejdřív jsem balancoval nad tím, co bude dál, ale když se nic zásadního nedělo, tak jsem to postupem času hodil zase za hlavu. Pak už následovaly pravidelné kontroly…

Pokračování příště…

---

O autorovi

Jakub (19) žije společně se svými rodiči a bráchou Matoušem (10) na Pardubicku. Nádor mozku mu lékaři diagnostikovali v únoru roku 2011. V květnu roku 2015 ukončil aktivní onkologickou léčbu, stále ještě se však s nádorem potýká, i když léčbu nepodstupuje – jezdí na pravidelné kontroly na pozorování. Nyní intenzivně rehabilituje a postupně se navrací zpět ke studiu a svým koníčkům. Svůj příběh, ze kterého nyní čtete úryvky, zpracoval včetně ilustrací jako svůj maturitní projekt ve čtvrtém ročníku oboru Grafický design. Za možnost jeho uveřejnění mu velmi děkujeme!