Devatenáctiletá Karolína žije s maminkou v Praze. Ve čtvrtém ročníku bilingvní sekce šestiletého gymnázia onemocněla Hodgkinovým lymfomem – nádorovým onemocněním lymfatické tkáně. I přes náročnou léčbu zvládla úspěšně školu dokončit, odmaturovat a i díky pomoci od Dobrých andělů zdárně složit přijímací zkoušky a díky stipendiu začít studovat vysokou školu SciencesPo ve Francii. Jaká úskalí její cesta měla a co ji čeká v budoucnu, nám prozradila v následujícím rozhovoru.

Karolíno, jak jste se ke studiu v bilingvní sekci gymnázia dostala, bavily Vás vždy jazyky, byl to plán, nebo náhoda?

Chtěla jsem se ze sedmé třídy hlásit na gymnázium. Ale chtěla jsem taky, aby bylo už nějak zaměřeno, abych už potom, až budu odcházet z gymnázia, uměla něco konkrétního a měla se nač zaměřit. Tak jsme s maminkou vybraly česko-francouzskou sekci, jelikož jiné jazyky než angličtina se v dnešní době hodně cení.

Co je na francouzštině krásné a co Vás na ní překvapilo?

Překvapilo mě, že navzdory tomu, co se o ní říká, není zas tolik složitá. Na rozdíl od angličtiny je tam jedno pravidlo za druhým, stačí si je zautomatizovat a je to.

Zpíváte francouzské „šansony“ (i když to slovo samo o sobě znamená jen píseň francouzsky :-))?

Francouzské šansony kupodivu zpívám. Obecně vlastně moc ráda zpívám. Ale šansony ode mě asi nejraději slyší maminka. Já osobně jich mám ráda jen pár, těch nejznámějších od Edith Piaf, ale hodně semi líbí i přezpívané od zpěvačky Zaz.

Onemocnění Vás potkalo krátce před dokončením středoškolského studia, musela to být velká rána, že?

No, popravdě, když jsem onemocněla, na věci jako je škola jsem se snažila myslet co nejméně. Bylo mi vcelku jedno, kdy dodělám školu, hlavně, když se uzdravím. Zároveň jsem si ale říkala, že chci držet dál krok se svou třídou, pokud to bude v mých silách, takže jsem v rámci individuálního plánu plnila své povinnosti ve škole a nakonec jsem ve druhém pololetí pátého ročníku nastoupila zpátky, i když dál podle individuálního plánu, který mi umožňoval nepřijít do školy, když jsem se necítila kvůli oslabené imunitě dobře apod. Na konci pátého ročníku jsem pak zvládla se svými spolužáky složit maturitní zkoušku z francouzštiny za jedna. Myslím, že ve výsledku jsem se se školou takto vypořádala poměrně dobře, i když to bylo náročné, jak fyzicky, tak hlavně psychicky, protože jsem se snažila hlavně se nestresovat.

Mladého člověka kontakt s takovou nemocí změní, souhlasíte, nebo je to jen „klišé“ (další francouzský výraz :-))? A v čem to pozorujete u sebe?

Určitě, naprosto změní. V podstatě celý můj náhled na život se tím převrátil. Lidé se stále za něčím honí, pořád se snaží kvůli něčemu, co by mohlo (ale také nemuselo) nastat v budoucnu, místo toho, aby žili okamžikem, prožívat každý den… Protože člověk prostě nikdy neví, co se mu může stát. Hned po té nemoci jsem to ale vzala příliš doslova, až později jsem se naučila dát této nové zbrklé filosofii určitou míru. Zároveň jsem pochopila, že nejdůležitější v životě je opravdu zdraví, a také společnost těch, kteří vás mají rádi. V dnešní době to možná může znít jako klišé, ale já jsem si tím jistá. A zároveň pokaždé, když začnu mít ze sebe špatný pocit, snažím se uvědomit si a vysvětlit sama sobě, že jsem krásná, protože jsem zdravá, že jsem chytrá, protože jsem zdravá, a že tady stále můžu být, že jsem se uzdravila, což prozatím považuji za ten největší úspěch v mém životě.

Jak Vám pomáhali spolužáci během Vašeho onemocnění?

Moc. Všichni jsme byli hodně v šoku, když jsme se to dozvěděli, bylo to krátce před ukončením čtvrťáku (chodila jsem na šestileté gymnázium). V červnu mě už čekala první chemoterapie a krátce na to jsem dostala zánět střev a ležela jsem přes týden na JIP. Tam za mnou tehdy poslední školní den přišel můj bývalý přítel, donesl mi vysvědčení a krásný dárek od celé mé třídy – čtečku a přáníčko. Udělalo mi to tehdy obrovskou radost. Během toho pátého ročníku mi pak všichni pomáhali, hlavně tedy moje nejbližší kamarádky. Chodily mě navštěvovat, posílaly mi poznámky… Rozhodně jsem si díky tomu také dokázala se všemi zlepšit vztah. Po ukončení léčby jsem pak slavila osmnácté narozeniny, kam přišla většina mých spolužáků, byla to úžasná akce a moc ráda na to vzpomínám.

Co bylo pro Vás nejtěžší pro zdárné zakončení střední školy? Byla to únava po onemocnění, nebo strach, že si nebudete nic při maturitě pamatovat?

Nejtěžší byla pravděpodobně únava. Velmi snadno se unavím a už rozhodně nejsem tolik asertivní a energická, co se týče například obhajoby vlastních názorů, jako dříve. Strach jsem měla hlavně ze stresu, který maturitu provází, protože podle mého názoru má stres obrovský vliv na celkové zdraví. Navíc ho u mě provází tíha na hrudníku, což byl mimo jiné právě i jeden ze symptomů mé nemoci. Nakonec ale zpětně na maturitu vzpomínám jako na docela pěkný zážitek, zvlášť ta ústní byla moc fajn.

Co (nebo kdo) Vás přivedl na nápad zkusit studium v zahraničí?

Už jsem ve Francii jeden rok strávila, konkrétně můj třetí ročník na gymnáziu v rámci programu „Rok ve Francii“, který organizuje francouzská ambasáda. Byla to pro mě rozhodně zajímavá zkušenost, která mi hodně rozšířila obzory a pomohla s francouzštinou. A asi toto rozhodnutí přišlo i v rámci naší sekce, odkud každoročně spousta studentů odchází do zahraničí. Otevírá se tím obrovské spektrum nových možností.

Dostat se na prestižní zahraniční univerzitu, to je pro řadu dnešních studentů sen, jak to vidíte Vy?

Pro mě to skutečně byl sen. Maminka říká, že dosti vydřený, já nevím, vlastně nemám pocit, že je to něco záslužného, necítím se příliš výjimečně, i když si to v mém okolí vysloužilo velký obdiv. Prozatím z toho tady mám spíše smíšené pocity, je to pro mě všechno ještě nové, vyučování už od začátku hodně náročné, ale časem si určitě zvyknu. Tato škola pro mě znamená možnost být v budoucnosti samostatná, třeba se snažit něco změnit, ale celkově světu i více porozumět.

Inspirovala Vás nějak Vaše zkušenost s onkologickým onemocněním ve výběru oboru na univerzitě? Neplánujete třeba sociální práci, která se z velké části dotýká také práce s rodinami v těžké životní situaci?

Ne, nejsem příliš typ pro takové věci. Celý maturitní ročník jsem ale docházela do nemocnice jako dobrovolník na různé dětské akce. Práce v UNICEF nebo podobných mezinárodních organizacích je jedna z možných cest, které bych ráda zvolila.

Šla jsem nicméně na SciencesPo. i proto, že je tady bakalářský program natolik všestranný, že si ještě nemusím své budoucí povolání konkrétně vybírat. Uvidíme na magistrovi.

Studium v zahraničí s sebou nese i finanční náklady, jak jste tuto část s maminkou vyřešily? Budete mít stipendium, grant nebo budete pracovat?

Měla bych dostat od školy stipendium, ale stále čekám na potvrzení. Pracovat bych s množstvím práce ve škole nestíhala.

Dá se říci, kde vidíte samu sebe za 5 nebo 10 let?

Emm… Ráda bych měla za sebou dva tři roky praxe v jednom z oborů, o kterých přemýšlím (tedy diplomacie, mezinárodní vztahy, cestovní ruch, mezinárodní organizace a podobně). Také bych za deset let byla sama ráda maminkou.

Jak zvládne maminka odloučení, i když dnes se asi dá očekávat, že budete díky moderním technologiím v každodenním kontaktu?

Určitě zvládne, nemyslím si, že bychom na sebe byla nějak zvlášť fixované. Když sdílíte s jedním člověkem domácnost, může nastat ponorková nemoc. Ta ostatně nastala, už když jsem byla nemocná, to jsme spolu byly skoro pořád. Myslím, že je to pro obě příjemná změna, už se můžeme věnovat každá sama sobě.

Co Vám nejvíce bude chybět z ČR kromě rodiny a kamarádů?

Můj přítel. Už tak pro mě bylo těžké odjet pryč, ale on mě ve všem podpořil, odvezl mě do Francie a se vším mi pomohl, čehož si moc vážím. Moc si přeji, abychom to společně zvládli a třeba tu i příští rok mohli bydlet společně. Také mi bude chybět Praha, takový ten výjimečný městský studentský život a má práce průvodkyně na Křivoklátě.

Chtěla byste něco vzkázat Dobrým andělům? 

Chtěla bych moc poděkovat všem Dobrým andělům za pomoc. Je to vlastně i díky Vám, že jsem mohla odcestovat pryč, a nám s maminkou Vaše finanční podpora nesmírně ulehčila situaci. Hodně peněz jsme už postupně musely dát za můj pobyt v nemocnici a podobně, když jsem byla nemocná. Následně všechny různé výdaje, co se týče rekonvalescence, předmětů běžné denní potřeby a například i přihlášek na vysoké školy, to bychom nebýt Vaší pomoci ani neuplatily. Dodali jste mi určitý pocit jistoty a bezpečí, kterých si, hned po zdraví, velmi vážím. Ještě jednou všem moc děkuji.

A my děkujeme za velmi milý rozhovor!